Kořeny zla

Zřejmě nejsem sám, kdo jako kluk hltal v těch temných normalizačních letech knížky Miloše Hubáčka. Jak jsem se zatajeným dechem četl o stíhání bitevní lodě Bismarck, či naopak o zoufalých bojích vojáků americké námořní pěchoty při obraně krvavého hřebene na ostrově Qudalcanal proti fanatickým Japoncům pod velením šíleného plukovníka Ičiki. Prostě to byly moje klukovské knížky.

Hitler, Himmler a Henlein.

Čas oponou trhnul, dnes již můžeme číst knížky o bojích našich hrdinů u Tobruku, ale pro změnu se nám nějak vytrácí hrdinství našich vojáků při osvobozování Kyjeva. Prostě se nám nějak posunulo vnímání historie.

Tenkrát jsme četli knížky v nevalné paperbackové  vazbě, dnes si můžeme koupit vskutku výpravné publikace na křídovém papíře. Ale moje srdce nějak neplesá. To, že dnes již nemáme ministra národní obrany, ale jen ministra obrany, jen nevíme čí, jsem nějak překousnul. Ale, že nakladatelství „Naše vojsko“ vydá knížku „Hitler osvobozuje Sudety“ s předmluvou Konrada Henleina už mi přijde poněkud nevkusné. Zdá se, že již i toto nakladatelství není naše, ale „Jejich vojsko“, jejich pátá kolona.

Je tedy možno se divit, že z Bavorska zaznívají čím dál jasnější požadavky na revizi poválečného uspořádání v Evropě, když my sami vydáváme oslavné knihy o „osvobození“ Sudet Hitlerem? Když ve Vratislavicích, v rodišti Konráda Henleina, vybudujeme muzeum Ferdinanda Porsche, kde jednou z nejdůležitějších informací je, kolikrát se sešel s Hitlerem a že obdržel z jeho rukou válečný kříž za konstrukci tanku Tiger?

Snad stojí za to otisknout úvod z obrazové publikace „Hitler osvobozuje Sudety“ od Konrada Henleina, abychom nezapomněli, oč vlastně sudeťákům šlo tehdy a jde i dnes:

„Sudetští Němci jsou svobodni! Vůdce přivedl tři a půl milionu pohraničních Němců, jejichž osud byl těžší, než kterékoliv jiné skupiny německého lidu do společenství onoho většího Německa, za něž marně bojovaly generace tohoto národa po staletí.

Ještě dnes, poté, co první dni nepojmenovatelného štěstí pominuly a každý z našich bojovníků se domáhá velkých úkolů včlenění do Říše, je jistota, že naše vlast se stala součástí Říše, sotva pochopitelná. Protože jsou stále živé vzpomínky na onen dlouholetý trpký boj, v němž jsme – vystaveni zřetelně silnějšímu protivníkovi – museli bojovat za naši národnost, jen abychom tuto zemi, která je nejen svými lidmi, ale také svou krajinou tak nepochybně německá, zachovali našemu lidu. Stále nám vyvstávají před očima pochopové nepředstavitelného útisku; a když se procházíme po ulicích osvobozené vlasti a tu a tak ještě ukazují cestu uliční značení s českými nápisy, zalije nám hruď nepopsatelné radosti při myšlence, že to všechno je konečně pryč.

Jako zlý sen za námi leží léta hladu a nouze, bezpráví a útlaku, věznění našich nejlepších a hrozící beznaděje. Zdá se nám, že sotva kdy mohlo být skutečností, že statisíce z nás byly bez práce, že nad našimi továrnami a pracovišti již byl vyřknut ortel, který je odsuzoval k věčné nečinnosti, že naše vlast měla být krok za krokem pocizáčtěna příslušníky lidu, který nemá v této tak naprosto německé krajině co pohledávat, a že my jsme se měli zříci národa, na nějž jsme byli tak nekonečně hrdi a nějž jsme tak neotřesitelně věřili.

Svět nikdy nepochopí, proč jsme Vůdci za jeho dějinný čin tak nekonečně vděčni. Pro mnohé, kteří nejsou naší krve, snad zůstane návrat naší vlasti do větší otčiny provždy jen epizodou vzestupu německého národa. Ale pro nás, kteří jsme těžká rozhodování posledních týdnů silně prožívali, bude osvobození sudetského Německa vždy výrazem a současně důkazem národní události, jak je také v dějinách našeho národa bezpříkladné.

Jsme s to zvážit velikost našich dní. Protože jsme upřímně neboť se jednalo o náš osud, každou hodinu dramatického průběhu, úsilí o naše právo, dvojnásob a trojnásob silně prožívali. Znali jsme lépe než jiní těžkosti, které stály řešení našeho životního problému v cestě, a věděli jsme, jak odhodlaného nasazení bude zapotřebí, aby byl celý svět plný předsudků a nepřátelských úmyslů přiveden k porozumění.

S bezmezným obdivem k Vůdci jsme upřímně prožívali ony rozhodující dny mezi Godesbergem a Mnichovem, v nichž se zdálo, že se snad šílenství mezinárodní kliky rušitelů míru podaří učinit z naší vlasti válčiště a uvrhnout Evropu do války. S jakým neslýchaným napětím jsme právě tehdy sledovali ledově chladné jednání Vůdce, který se nedal vyprovokovat a přes vše se s takřka nadlidskou neochvějností domohl našeho osvobození.

Je třeba znát český lid, jeho dosavadní politiku, jeho zvláštní funkci v protiněmeckém systému svazků, aby člověk pochopil, co pro nás, ale také pro celou Evropu, znamená vynucení mírového řešení. Nikdo z nás, kteří jsme po léta vytrvali v boji proti českým nárokům na panství v Sudetech, nepovažoval kdy toto mírové, ale přece tak úplné řešení sudetoněmecké otázky za možné. Státnický génius Vůdce ale učinil možným to, co se zdálo být nemožným, a vykonal čin, která nejen nás, ale celý svět zavazuje k trvalé vděčnosti.

Tři a půl milionu pohraničních Němců v Sudetech to vše pochopilo. A tak tepe Vůdci a Říši ve třech a půl milionu srdcí vstříc velký a neotřesitelný pocit vděčnosti, který často nachází svůj výraz spíše v slzách, než v halasném jásotu. Vděčnost za vykoupení z nekonečné nouze, vděčnost za naplnění naděje, která byla tím posledním na co se statisíce zoufalých lidí upjaly, ale také obdiv pro velikost státnického výkonu, jemuž není rovno.

Světu, nepřátelskému všemu německému, se vždycky líbilo vláčet každý veliký výkon blátem, činit jej malým, nebo jej vykládat na základě maličkostí. Také připojení naší vlasti k Říši se budou titíž traviči studní znovu pokoušet představovat jako mocenské jednání údajně imperialistického Německa, a nebude to dlouho trvat, a tisk světového Židovstva bude, s odvoláním na ony nemnohé zrádné odpadlíky, kteří museli naši vlast opustit aby unikli zaslouženému osudu, tvrdit, že jsme byli přivedeni do vlasti proti své vůli. Předložené dílo činí tento podvod od samého počátku nemožným. Protože přesvědčivější než řeč těchto dojemných obrazů, na nichž se odvíjí celý časový průběh, nemůže být nic. Slzy sudetoněmeckých žen, čisté štěstí dítěte, tato tak skutečná, ze srdce vyvěrající radost z německé armády, pohled bojovníka Freikorps stojícího tváří v tvář Vůdci, nebo výraz tváře onoho zraněného sudetského Němce, který ze svých nosítek natahuje ruku, aby ji podal Vůdci, hovoří jedním jazykem tak čiré pravdy, že jí musí být každá lež umlčena. Příslušníci tohoto národa ale mohou při pohledu na tyto obrazové dokumenty získat ponětí o onom nekončícím závazku, který nás dnes váže k Vůdci. Protože pouze a jedině on sám toto vše vytvořil ze své vůle a svého rozhodnutí. on to byl, kdo dal třem a půl milionům německých lidí toto nepopsatelné štěstí, on to byl, kdo ženám, které zapomněly plakat, dal znovu slzy štěstí, on to byl, kdo přivedl sudetské Německo zpět do Říše."

Liberec, 25. října 1938                                                  Sláva Vůdci Konrad Henlein

Tak takhle vidí sudetští němci i dnes tu dobu. Nikdy na žádném srazu Landsmanšaftu nezazněla omluva České republice za válečné zločiny, jichž se na našem území po šest let dopouštěli, nikdy nezaznělo, že Mnichovskou smlouvu považují za neplatnou. Naopak. Dodnes se na jejich srazech můžete podívat na mapu JEJICH Sudet. Opravdu se ani trochu nebojíte?