Rozbil Václav Havel Československo?

Dějiny světa jsou dějinami mýtů, které se staly všeobecně přijímanou pravdou. Jedním z takových mýtů je obecně přijímaný pohled na rozpad společného státu Čechů a Slováků. Pokud se nebojíte, pojďte se vrátit společně se mnou o téměř 24 let zpátky.

     Je počátek prosince 1989. Lidé v celém Československu v obrovské euforii slaví porážku čtyřicetileté vlády komunistů. Ale československou vládu stále ještě vede komunista Ladislav Adamec, ten ovšem 7. prosince podává demisi. V těch dnech si OF (Občanské fórum) nechalo provést (tajný) průzkum veřejného mínění, koho si lidé v Československu přejí za svého nového prezidenta po Gustavu Husákovi. Výsledky byly pro Václava Havla zdrcující. Výzkum provedený na vzorku 30 000 respondentů ( o takových počtech si dnes můžeme nechat zdát ) zjistil, že se vice než 11% vyslovilo pro kandidaturu Alexandra Dubčeka a pouze 1% pro Václava Havla, přičemž více než 80 % dotázaných ještě nebylo rozhodnuto. Na Slovensku byla podpora Dubčeka drtivá. To ovšem vyžadovalo okamžité řešení. Předsedou vlády se musel urychleně stát nějaký Slovák, aby mohl Havel argumentovat tím, že by bylo nepřijatelné pro Čechy, aby prezident i předseda federální vlády byli Slováci. Proto ta rychlá výměna za soudruha Mariána Čalfu, který byl stejně kovaným komunistou jako Adamec, ale byl mnohem tvárnější a hlavně byl ochoten udělat všechno, co po něm Václav Havel chtěl. Do toho vstoupila navíc Slovenská národní rada, jejíž předsednictvo přijalo 12. prosince k návrhu kandidatury A. Dubčeka toto usnesení: „Předsednictvo Slovenské národní rady navrhuje Federálnímu národnímu shromáždění Československé socialistické republiky za kandidáta na funkci prezidenta ČSSR Alexandra Dubčeka. Je to občan s demokratickým, humánním cítěním. Je reprezentantem demokracie našeho národa. Je nejvýznamnější postavou moderních československých dějin. On první vnesl nové myšlenky, posouvající náš stát do evropského domu. Je to člověk pevný, věrný, setrvávající na svém přesvědčení.“ A k dovršení všeho přichází KSČ s návrhem na přímou volbu prezidenta. To ale bylo pro OF a Václava Havla už moc! Přece si do toho nenecháme kecat od lidí!

     V situaci, kdy čtyři pětiny obyvatelstva podporovaly přímou volbu prezidenta, navrhl soudruh Marián Čalfa 15. prosince Václavu Havlovi utajenou schůzku mezi čtyřma očima. Výsledkem této schůzky byla jejich dohoda o vyřešení čtyř základních úkolů a přesném harmonogramu jejich plnění, které měly zajistit, aby do funkce prezidenta byl zvolen Havel a Dubček byl odsunut do funkce předsedy Federálního shromáždění. Ještě téhož dne (po schůzce Havel – Čalfa) se v bytě výtvarníka J. Skalníka sešla úzká skupina Krizového štábu OF (J. Bartoška, V. Hanzel, E. Kriseová, J. Křižan, M. Kvašnák, S. Milota, P. Pithart, A. Vondra), na níž je Havel informoval o výsledcích jednání s Čalfou. Poté se zde rozproudila obsáhlá diskuse, na níž se tato úzká skupina dohodla jak to udělat, aby byl z prezidentské volby vyšachován A. Dubček a zajistit, aby byl zvolen V. Havel. Celé jednání bylo vedeno jako přísně tajné, o němž neměl být nikdo další z vedení OF či jiných opozičních skupin informován, dokud nebude vše projednáno a volba Havla zajištěna. Byla to typická ukázka toho, jak „pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“. Václav Havel si samozřejmě velmi dobře uvědomoval, že jeho jednání je v příkrém rozporu s tím, co hlásal na veřejnosti, proto také hned úvodem prohlásil: „A paradoxnost mého postavení spočívá v tom, že jsme odpůrci kabinetní politiky, a že to celé se musí totálně utajit, ne před StB a odposlouchávačem a na tom nezáleží, ale před našima lidma a před veřejností, která nás podezírá z kabinetní politiky. Domluvíme se, jak to uděláme. Pro tuto chvíli bych vás prosil, abyste všechno co vám řeknu, drželi v sobě jako hrob, všichni, a nikomu nic neřekli. Přinejmenším do chvíle, než se domluvíme, co budeme dělat dál.“ Skutečně také v tomto konspirativním duchu pak probíhala dlouhá diskuse, na níž bylo dohodnuto uskutečnění jednotlivých opatření, která měla zajistit, aby do konce roku 1989 byl Havel zvolen prezidentem a Dubček odsunut do funkce předsedy FS. Vše mělo ovšem probíhat tajně, bez informování širšího vedení OF či vedení ostatních opozičních skupin. O jednotlivých opatřeních se měly tyto skupiny dovědět až po jejich uskutečnění. Bylo zde dohodnuto:

   1) v sobotu 16. prosince 1989, vystoupí Václav Havel v televizi v nejsledovanějším čase s 20minutovým projevem „jako občan Havel“, který má starost o svou zemi. Tento projev bude ovšem konzultovat s Čalfou a bude odvysílán po jeho odsouhlasení. Vysílání pak zajistí Čalfa a jeho poradce.

   2) Na nejbližší schůzi Federálního shromáždění vystoupí Čalfa, jako předseda vlády, s programovým prohlášením, do něhož pod záminkou, že dosud nebyl schválen ústavní zákon o době bez prezidenta, aby tato doba byla ze 40 dnů zkrácena jen do 28. prosince. A současně navrhne, aby za „prozatímního prezidenta“ do svobodných voleb byl zvolen Václav Havel. Případný odpor poslanců měl být zlomen nátlakem Čalfy, resp. příslibem, že poslanci si alespoň na čas zachovají své posty.

   3) Mezitím Ján Čarnogurský (VPN) musí na Slovensku zajistit, aby za některého odstoupivšího poslance byl zvolen Alexandr Dubček pod záminkou, že Havel jako kandidát na prezidenta nechce dělat nic bez Dubčeka. Zatím však nemělo být prozrazeno, že by měl být zvolen předsedou FS.

   4) Konečně, na schůzi FS 28. - 29. prosince bude Dubček zvolen předsedou FS a vzápětí Havel prezidentem.

     Tento plán byl, jak známo, beze zbytku naplněn a 29. prosince byl Václav Havel až s dojemnou jednomyslností zvolen všemi komunistickými poslanci Federálního shromáždění prezidentem Československé socialistické republiky. Až sem se vlastně jedná jen o klasickou ukázku kabinetní politiky prováděnou ve jménu „pravdy a lásky“, ale další vývoj už nezadržitelně směřoval k rozbití Československa.

     Neboť co měl Václav Havel, který se tímto navýsost nedemokratickým způsobem stal prezidentem společného státu Čechů a Slováků, učinit, aby se občané na Slovensku smířili s tím, že se prezidentem nestal Alexander Dubček? To je přece každému jasné. Hned po Novém roce 1990 se měl Havel vypravit na návštěvu Bratislavy, Banské Bystrice, zastavit se v Martině, ve staroslavné Levoči a pak navštívit také Košice a všude bok po koku s Dubčekem, Kňažkem a Čarnogurským přesvědčovat občany Slovenska, že chce být prezidentem společného státu a že si váží podpory a lásky svých slovenských spoluobčanů. Přijde Vám to logické? Václavu Havlovi ale ne. Kam směřovala jeho první cesta? Hned druhého ledna 1990 míří do Berlína. Odjíždí hlásit splnění úkolu? Druhá zahraniční cesta vede 19. února do Spojených států amerických, kde oznamuje, že nejlepší způsob jak mohou USA pomoci Československu, je pomoci Sovětskému svazu a zároveň oznamuje ukončení výroby v československých zbrojovkách, čímž vyklidil prostor na světových trzích a zároveň připravil o práci 30 000 dělníků ve slovenských zbrojovkách.  Na konci měsíce – 26. února - pak odjíždí do Moskvy. Na Slovensko přijíždí teprve po čtyřech měsících. Překvapuje někoho, že ho na Slovensku příliš nadšeně nevítali?

     Po volbách v roce 1990 byl Václav Havel hladce zvolen na další dva roky prezidentem ČSFR (pro ty z vás, kterým ta zkratka nic neříká, to byla Česká a Slovenská federativní republika). Po volbách v roce 1992 se 3. července pokusil kandidovat po třetí na úřad československého prezidenta. Volba však dopadla přesně tak, jak musela dopadnout. Ve slovenské části Sněmovny národů dostal v prvním kole volby ze 75 hlasů pouhých 22 hlasů a ve druhém kole dokonce jen 18 hlasů. A to byl konec Československa.

     Další události už byly jen logickým důsledkem toho, že Slováci prostě odmítli žít ve společném státě s námi, protože prezidenta Václava Havla právem nepovažovali za „svého“ prezidenta. Za 14 dní, tedy 17. července 1992, přijala Slovenská národní rada Deklaraci o svrchovanosti. Následující den Havel oznámil svou abdikaci na funkci prezidenta. Ve svém projevu řekl: „Nedávná volba prezidenta ukázala, že jsem ztratil důvěru větší části slovenské politické reprezentace. Tuto ztrátu nechápu jen jako výraz nechuti ke mně jako konkrétní osobě, ale i jako projev nesouhlasu s hodnotami, které zastávám.“ V tom se tedy opravdu Václav Havel nemýlil. Občané Slovenska opravdu cítili nechuť k prezidentovi, který jimi tak očividně pohrdal. Následující den předseda České národní rady Milan Uhde při jednání s předsedou Slovenské národní rady Ivanem Gašparovičem řekl, že je třeba připravit rozdělení federace a vznik dvou samostatných států a 20. července pak Václav Havel odstoupil a prezidentské pravomoci převzala federální vláda a její premiér Jan Stráský.

     Otázka závěrem. Byla zde osobnost, která by mohla neblahému rozbití Československa zabránit? Nepochybně byla. Pokud by prezidentem společného státu byl Alexander Dubček, Slováci by jistě neztratili víru v to, že společný stát, je také jejich státem. Ale to se pochopitelně mnohým nehodilo. A proto je snad již jen smutným epilogem, že pouhých 41 dnů po odstoupení Václava Havla z funkce federálního prezidenta, v ranních hodinách 1. září 1992, havarovalo (náhodou?) na 88. kilometru dálnice D1 auto, ve kterém seděl Alexander Dubček. Jel na zasedání Federálního shromáždění. Československá republika tímto okamžikem ztratila jediného člověka, který by ještě byl schopen náš společný stát zachránit. Těžkým zraněním podlehl a zemřel 7. listopadu 1992. O 18 dní později, tedy 25. listopadu Federální shromáždění přijímá zákon o rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky k 31. 12. 1992 a tím se znovu otevřela cesta Václava Havla zpět na Pražský hrad, ale za cenu rozbití společného státu Čechů a Slováků.