A je to pravda, přátelé. Vždyť ani ve světové literatuře nenajdeme takovou lásku a takové přátelství. Vedle lásky, kterou chovají naši velcí sousedé k malému českému národu, bledne i láska Radúze k Mahuleně, Romea k Julii či Marxe k Engelsovi. Nebo snad znáte jiný případ vskutku věčné lásky, která přináší stále nové a nové důkazy věrnosti již tisíc let?
Nezapomínejme, že již Jindřich I. Ptáčník (Heinrich der Vogler) byl velkým přítelem Čechů a již roku 929 obdivoval osobně krásu naší země a zvláště pak jej zaujalo ušlechtilé plemeno českých volů a kvalita českého stříbra. Všichni další němečtí přátelé pak nelitovali útrap a vydávali se na pravidelné přátelské návštěvy (Freundschaftsbesuch) do českých zemí, často i s početným ozbrojeným doprovodem (Kreuzzug), který dodával lesk a význam jejich návštěvám, aby zde znovu a znovu ujišťovali obyvatele o své nehynoucí lásce. Císař Zikmund si pak na výměnný pobyt na oplátku do Kostnice pozval rektora našeho staroslavného Vysokého učení pražského, aby si mohl osobně vyslechnout, jak český lid vítá všechny civilizační výdobytky, které německý národ tak ochotně předává svému malému sousedovi. A že došlo k jakési trapné nehodě při závěrečné oslavě u mírové vatry? Takové nehody se stávají, nebuďme malicherní.
Byly to právě české země, které vždy jako první bralo Německo pod svá láskyplná ochranná křídla při svých plánech na nastolení nového světového řadu míru a spolupráce. Nezapomínejme prosím na to a nežehrejme, když k jejich velkému dílu přidáme i náš díl, pár eurohřiven stříbra a několik těch volů. Ostatně volů máme nadbytek, škoda jen, že někteří se nám z těch Bavor vrací stále zpátky.